Nejnovější zprávy z Mahanga

Po našem čtvrtečním výletu se život vrátil do stejných kolejí. Klukům pokračovaly prázdniny, které však zde mají jiný význam než u nás. Děti u nás si užívají volna, jezdí si na výlety s rodiči či prarodiči a odpočívají někde u vody od školy. Tady však mají kluci své povinnosti, které nelze jen tak vynechat. To znamená více práce než zábavy. Pracují na zahradě, musí chodit pro vodu, aby doplnili zásoby do sirotčince i kuchyně, neboť stále ještě není zajištěn přívod vody až do sirotčince. Vodu v kbelících nosí na hlavách jako všichni tady okolo, což je pro nás naprosto nepochopitelné.

Dále připravují půdu pro sadbovou sezónu a teď si musí bohužel i dočasně sami vařit. Jsou to kluci šikovní, ale přesto jde vidět, že zde chybí ženská ruka na chod kuchyně. Proto jsme se zapojily my do organizace ve skladu potravin a čistoty kuchyně. Jako všude na světě kluci tady této činnosti moc neholdují. Přesto stále častěji žasneme nad rozdílnostmi ve způsobu života zde a v Česku. Často si musíme připomínat, že jsme tady v Africe slovy a mávnutím ruky: Hakuna matata (Žádný problém).

 Chvíle volna jsme se snažily klukům zpříjemnit kreslením, které je velmi baví a vydrží u toho sedět v klidu celou věčnost. Další jejich oblíbenou činností je pexeso, kde si procvičují anglická slovíčka a oni nás zase učí jejich svahilská. Když není velké horko, zahrajeme si s nimi i fotbal. A když je potřeba naplnit kbelíky vodou, zpestříme jim tuto pracovní činnost vzájemným poléváním, které nás alespoň na chvíli osvěží.

Nedělního odpoledne jsme se konečně dočkali příjezdu nové kuchařky. Jmenuje se Zawadi a je jí 21 let. Zapůsobila na nás na první pohled, když se hned zapojila do pomývání nádobí a úklidu kuchyně a jídelny. Musíme si jí však pohlídat, aby neměla také zaječí úmysly. Proto jsme ji hned vyzpovídaly. A poté, co jsme zjistily, že nemá rodinu ani přítele, jsme si oddychly. A tak s napětím očekáváme, co bude dál.

Jak zachovat v Africe klidnou hlavu

Jednoho večera jsme se vydaly ošetřit Benedictovu ruku, kterou si narazil při hře s Reyem. Sotva mu Gabča ovázala ruku, proběhl kolem nás Ayubu, Abu a Damien. Vzápětí za nimi běžela Ráďa, která na nás z dálky volala, že Ayubu kouslo cosi do ruky. Běželi jsme za nimi a s pomocí Josepha jsme se snažili pochopit, co se stalo. Opět příšla jazyková bariéra, kdy nám nebyli schopni vysvětlit, co to bylo za havěť. Proto jsme museli telefonem zavolat Chrisovi o pomoc a dozvěděly jsme se, že to byl scorpion. Joseph zachoval klidnou hlavu, pohotově mu zaškrtil ruku a ránu nařízl několikrát žiletkou, aby jed vytekl ven. Ayubu byl statečný a nevydal u toho ani hlásku. V tu chvíli jsme si připadaly bezmocně, protože jsme se s takovou situací ještě nesetkaly. Došlo nám, že Afrika pro nás může být nebezpečná na každém kroku. Vzápětí jsme Ayubu doprovodily za sestrou Honestou, která je zdravotní sestra a ví, co se v takových situacích musí dělat. Když jsme doběhly na stanici, Honesta se ujala péče o Ayubu, přiložila na ránu minci, která údajně jed z rány vytáhne. A nám nezbylo nic jiného než jí věřit. Přestože Honesta vypadala jakoby to byla běžná situace, my jsme se stále ujišťovaly, zda bude Ayubu v pořádku. Pak už dostal jenom tabletku od bolesti a odešel s Josephem do sirotčince. I taková může být Afrika.

Další šoková situace nastala hned příštího rána okolo půl páté, když Ráďu probudil divný šramot igelitové tašky. Natož nás Ráďa po šesté hodině raději vzbudila se slovy: "Máme v bejváku návštěvu, jdeme se raději podívat na východ slunce." Nechaly jsme pootevřené dveře, aby návštěva mohla zase odejít. Ale protože jsme si nebyly jisté, kolik má kamarádů, donutilo nás to vyklidit celý pokoj a prohledat každý kout pokoje a každou kapsu našich zavazadel. Jelikož jsme si uklidily v zavazadlech, je už nejvyšší čas opustit toto místo a hurá na sever.

Hura na piknik aneb jak se meni plany z minuty na minutu

Na nas ctvrtecni den jsme mely vymysleny plan. Po domluve se sestrou Epi, jsme klukum oznamily nas zamer, vyrazit s nimi na pesi vylet do Mswiswi (cca 7 km). Jelikoz se situace uz v odpolednich hodinach predchoziho dne zmenila tim, ze nova kucharka vzala roha, musely jsme svuj plan prehodnotit. Avsak ...

Ctvrtecniho rana pred sedmou hodinou jsme se vydaly za klukama do sirotcince. V domneni, ze klukum pomuzeme pripravit snidani, nas cekalo mile prekvapeni. Ohen uz davno plapolal a sladke brambory se uz pripravovaly a caj byl uvareny. Pripadaly jsme si divne. Pri predstave, ze jsme my chtely pomoci klukum, i kdyz jsme pomalu nevedely jak, a pak je videly pri praci, tak jsme zjistily, ze se mame my co ucit od nich. Ve svych letech umi tolik cinnosti, ktere je naucil zivot. Odmala se musi starat sami o sebe, a pak v kolektivu musi tahnout za jeden provaz. Byla to zvlastni podivana a zkusenost, kterou by mely zazit vsechny rozmazlene deti u nas.

Pote jsme odesli a zpet se vratily po snidani, abychom si s nimi zahraly nejake hry. Hned u brany nas ale zarazilo, ze James s Jacobo a Leou jsou pekne obleceni a pripraveni na vylet. I prestoze jsme jim rekly, ze dnes se nikam nejde, nedali se odradit. Kdyz jsme spolecne dosli do sirotcince, a videli jak vsechny deti jsou nachystane, namydlene, pekne vyoblikane a natesene na vylet, nemohly jsme zareagovat jinak nez slovy: Ok, let´s go to trip. Takovou obrovskou radost, krik a stastny vyraz v ocich jsme nezazily. I presto, ze plan byl jiny, oni to vyresili za nas. My jsme si delali starosti, jak budeme varit, kdyz nemaji kucharku, ale oni to neresi, protoze chteli na slibeny vylet. A my se rozhodly, ze ANO sliby se maji plnit.

Rychle jsme se oblekly, sebraly vsechny penize, co jsme dohromady mely, a vyrazili v patnacticlennem osazenstvu. Cesta trvala asi hodinu a patnact minut, pri ktere jsme si ruzne stridali kluky v drzeni za ruku, pobihali a srandovali. Kdyz jsme dosli do Mswiswi, prvni zastavka byla u muslima na sodu. Kazdy si vybral, co ma rad. Behem toho Zuzi a Gabi dosly koupit kobzole a mandazi a zavolaly Chrisovi, aby podal echo nasemu znamemu mistru Ncho z Ciny, ktery bydli ve Mswiswi, zda by nechtel chlapcum ukazat par dalsich kousku Kung fu pandy. Kdyz jsme uz z dalky slysely skytani motoru a videli priblizujici se poskakujici auto, vedely jsme, ze nas kamarad Monkey (mistr Ncho) nezklamal. Pro chlapce to bylo prekvapeni, ktere se znasobilo pozvanim do blizke restaurace, kde jsme se vsichni mohli pohodlne usadit a objednat si chipsy na mayai a sody. Usmevy na tvari nam zustaly do doby, než jsme zjistily, ze platime my, jelikoz Ncho se po zhotoveni nekolika fotografii, pokecu a se slovy tak príště se mužeme potkat třeba v jine zemi, naskočil do své káry a zmizel v prachu cesty.

Radost z dnešniho dne byla dovršena naší společnou cestou zpět do Mahanga, kdy jsme akčne stoply maly traktorek, aby nas odvezl. Nejprve nam ridic nabidl, ze nas sveze pouze kousek cesty, nebot jede jinym smerem. To byla jizda, sedělo nas tam dohromady dvaadvacet. Spolecnym zpevem, hvizdanim a pokrikovanim, jsme ho ale vyburcovali k tomu, ze nas odvezl az domu do Mahanga. Vsechny spíčky a svaly se nam cestou pekně naklepaly. Možná my holky jsme z toho měly větší zážitek než kluci, presto jsme videli spokojenost v jejich ocich a stastne usmevy. Pro nás to byla radost je takhle vidět, ale i výhra, že jsme nemuseli jit zpět pěšky, nebot zde zacina obdobi velikých veder.

Zpet v Mahangu aneb jak zapadnout mezi cernochy

Po navratu do Mahanga jsme zjistily, ze chlapci ze sirotcince maji tydenni prazdniny. Byla to pro nas velice prijemna zprava, nebot se jim muzeme venovat cely den. Tedy vzdy po jejich pracovnich povinnostech. Dalsi den behem dopoledne jsme klukum pomahaly kopat diry pro vysazeni stromu mango. Asi po dvouhodinove praci u ktere jsme se prubezne stridali, nebot naradi je malo a u ktere jsme vybili svoji prebytecnou energii, nam patron Joseph sdelil, ze diry, ktere jsme vykopali, musi byt hluboke jako je vysoky nas sirotek Magoda, cca 135 cm. To nas rozesmalo, a tak budeme kopat jeste nejmene do konce naseho pobytu, jelikoz puda v Mahangu je tvrda jako kamen. Mozna si budeme muset i prebukovat letenky :-).

 Emanuel (siyawezi) a James

Joseph

Pri praci nas necekane svym prijezdem prekvapila nova matrona/kucharka, spolecne s detmi Chrise,Leou a Reyem v doprovodu Hasira /bratranec Chrise/. Ihned jsme Hasira zapojili do prace ale pri pohledu, jak drzi motyku jsme zjistili,ze je zrozen spise pro obchod. V ten okamzik jsme si vzpomnely, ze nam sestra Epifanie rekla o dnesnim prodejnim trhu v Mahangu a napadla nas skvela myslenka, jak podporit mistni trhy a "vydelat" penize pro dobrou vec.

A tak jsme hned po obede vyklepaly sve batohy a rozhodly se, s cim vyrazime na trh. Kdyz jsme dosly na plnou trznici, kde se sjizdeli se svym zbozim trhovci az z Mbeyi, potkaly jsme se s Miadym, byvalym starostou Mahanga. Rekly jsme mu o nasem planu a on nam hned sehnal misto na okraji trznice. Na to jsme ale reagovaly slovy " Chceme do centra deni, zde je malo lidi.". Nez jsme stacily vybalit vse, co jsme na trh donesly, sebehl se kolem nas houf mistnich domorodcu, kteri zacali prehrabovat nase poklady a prekrikovat jeden druheho. "Sista shilingi ngapi? (Sestro kolik za to chces?) ... Tak jsme strhly  vsechny zakazniky vedlejsich prodavacu a jim nezbylo nic jineho, nez se taky zapojit do nakupu nasich veci. Nas sousedni prodavac si nas na pamatku i vyfotil. Jejich nakupni horecka se rozjela v plnem proudu a kazdy chtel utrzit kousek ze stanku od wazungu (belochu). Nejvice sly na dracku cervene botky od Radky. Pak prislo na smlouvani cen, coz byla dalsi nase zkusenost. Jelikoz uz jsme zde v Africe nejakou dobu a leccos mame odkoukane, slo nam to dost dobre. Zkousely jsme na ne ruzne finty jako napriklad: "It is from America" prestoze na visacce bylo: Made in India. Nebo "It is very expensive, because it is good material." Presto jsme to vsechno prodaly za velmi smesne nizke ceny, treba kratasy za 500 silinku, coz je 6 korun nebo tricko za 2000 = 24 Kc... Takze v zaveru veci byla radost na obou stranach.

Celkove jsme si za dnesek vydelaly 13 000 silinku = 156 Kc, coz v Ceske republice muze znit jako smesna castka. Ale tady v Africe to muze znamenat mnohem vic nez by se zdalo.  A tak jsme pri zpatecni ceste na stanici pro nasich 9 sirotku za vydelane penize naplanovaly vylet s picnikem, nebot neni nic krasnejsiho, nez videt radost v detskych ocich.

Muzi v cernem aneb jak dat Jamesa Bonda do kapsy

Jednoho slunecneho odpoledne jsme se rozhodly, ze vyrazime opet do ulic trznice. Duvodem opakovanych nakupu je sehnani obleku pro Abu ci Ayubu na jejich letosni birmovani. Jak uz vite, jsou to dvojcata, a pouze jeden oblek jejich velikosti se podarilo privezt z Ceske republiky.

Napadla nas spasna myslenka, kdyz jsme sedeli na gauci u nedelni kavicky u Chrise doma. Coz takhle vzit s sebou Reye (syna Chrise) na nakup obleku. Jelikoz ma stejne proporce jako sirotek Abu, ulehci nam vyber spravne velikosti.

Prestoze jsme koupily kazdou cast kosili, sako i kalhoty v jinem kramku, byl nakup snadnejsi, nez jsme si myslely. A jeste k tomu jsme usmlouvaly dobre ceny. Kdyz na nas vyhrkli cenu, vykulily jsme oci se slovy: "Are you kidding me? There have cheaper praise in another shop" ... "Where?" ... "There"... :-). I kdyz si cernosi s oblibou nadsazuji ceny pro belochy, mely jsme radost, kdyz jsme stahly cenu alespon o 8000 silinku niz. Za odmenu jsme pozvaly Reye na limonadu a koupily mu susenky.

A jakou to udelalo radost klukum muzete posoudit sami. Muzeme si byt jiste, ze jim to na birmovani bude urcite sluset.

 Abu a Ayubu

Reinhard ( Rey )

U dětí v Igogwe

Jak se na to dívají staré veteránky (Gabča a Zuza)

Jako každým rokem jsme se i letos jely pomazlit s malými dětmi do sirotčince, který je součástí nemocnice v Igogwe. Přestože jsme tam strávili pouze pár dní, tak i to stačilo, abychom si je doslova zamilovaly. I když je každé dítě úplně jiné, jak se říká originální, spojuje je jedna zásadní věc, a to, že nikdo z nich nemá své rodiče, kteří by o ně s láskou pečovali.

Jelikož jsme měly možnost být v Igogwe již potřetí, netrvalo nám dlouho zapojit se do jejich běžného dne. Každé ráno jsme před snídaní vyrazily do sirotčince, kde se okolo osmé hodiny začalo všechno uvádět do pohybu. Mezitím co ošetřovatelky začaly koupat ve vaničce jedno dítě po druhém, my jsme je sušily, krémovaly a snažily se jim z hromádky vybrat alespoň plus minus o dvě čísla větší či menší oblečení. Potom jsme převlékaly postýlky a krmily hladové krčky. Poté jsme si odskočily na snídani, abychom co nejdříve mohly být zase u dětí. Přinesly jsme jim nafukovací balón, který hned strhnul pozornost větších dětí. Malým dětem stačilo, když jsme je vzaly do náruče a huštaly je do doby, než jsme je zase krmily k obědu. Po obídku jsme je převlékly do suchého a uložily ke spánku. Po vyspinkání jsme si opět společně užívali hraní.

 Letos nás mile překvapilo, že větší děti po odpočinku dostávají ke svačince pomerančový džus a perníčky. Malé děti si pochutnávají na banánové šťávě. Okolo 18. hodiny se jim podává večeře a pak už se děti opět chystají ke spánku. A takhle obyčejně vypadá jejich den.
Překvapením pro nás bylo, když se ve dveřích sirotčince náhle objevil náš starý známý sirotek Samuel. Je mu už pět let, ale stále ještě spí s dětmi v sirotčinci, přes den chodí do školky. Byly jsme v údivu, když jsme ho viděly, jak snaživě pomáhá ošetřovatelkám s péčí o děti. Je opravdu moc šikovný

Jedna z ošetřovatelek Salome mluví docela obstojně anglicky, a proto nás jednoho dne napadlo vydat se podívat na její noční směnu. Přišly jsme něco před 22. hodinou, právě včas na noční krmení. Potěšilo nás, když jsme zjistily, že děti v noci také přebalují, protože jsme to nepředpokládaly. Ještě jsme jim donesly kaše a sunary, protože jsme se jedině s nima mohly domluvit anglicky. Po ujištění, že ví, jak se mléka připravují, nás stejně dostaly tím, když mléko přidaly do právě připravené směsi v syrovém stavu.

Tentokrát jsme neměly tu čest se zde setkat s ředitelem Kalindu, protože odjel ředitelovat do Dar es Salaam. Naštěstí jsme ale zastihly sestru Floru, která nás později také překvapila svým odjezdem za svou rodinou. Předaly jsme jí věci jako je například sterilní krytí, sety na operační sál či stříkačky a jehly. Potkaly jsme se také se sirotkem Lovenis, která posílá pro své sponzory obrázek i s dopisem.

Přestože jsme se v Igogwe nezdržely moc dlouho, našly jsme si své oblíbence :-), které bychom si nejraději odvezli v batůžku domů.

Mbeya

V sobotním dopoledni Chris řešil problém s přívodem vody do sirotčince a my jsme se pomalu připravovaly na odjezd do Mbeya a nasledně do Igogwe na dalsi male sirotky. Hlavním důvodem zastávky v Mbeya byla návštěva sirotčince u Anny, ktery jsme jiz drive navstivily a kde jsme chtěli předat potřebné věci, jako jsou oblečení, boty, hračky a potraviny pro sirotky. Poté jsme se snažili sehnat oblek pro Abu, ale zatím opět bez úspěchu. Pak uz nasledovalo trochu vikendoveho odpocinku a ted už se těšíme na děti do Igogwe, o kterých se dozvíte v dalším blogu.

Party v novem sirotcinci - patek 30.8.2013

Sotva jsme stihly dodelat pripravy na party, prisel za nami do pokoje Abu se slovy: China is here. Na dvorku na nas jiz cekal mistr Nchoo i se svym novym ridicem, pozdeji nami prezdivanym Kung-fu Panda. Prekvapilo nas, ze i pres dopoledni zazitky, nam nabidli opet svezeni ke sirotcinci. Bylo to asi tim, ze prijeli automatem. Vsichni chlapci byli vykoupani a pekne obleceni, vcetne patrona. Na uvod jsme si s klukama zahrali par her, do kterych jsme zapojili i Josepha. Nez se setmelo, meli jsme pro chlapce schovane balicky s prekvapenim. Nadsene se je vydali hledat. Mezitim jsme na stul pripravily obcerstveni - cerstvy rajcatovy salat, mandazi, restovane brambory a na piti fanty. Po prichodu sester jsme uz byli kompletni, mohli se spolecne pomodlit a s chuti se pustit do jidla. Necekanym prekvapenim ze strany nasich cinskych kamaradu bylo Kung-fu, do ktereho se postupne zapojovaly vsechny deti. A taky Joseph ukazal par svych kreaci. Vrcholem vecera vsak byl zpev Cinana v teplakach zavanejicim komunismem. Po odchodu cinskych kamaradu jsme zahajili zpev v cele se Zuzi a jeji kytarou. Pak nasledovaly africké zpevy chlapcu s tancem a doprovodem bubnu pod vedením patrona. Postupne jsme se zacaly do tance zapojovat i my a sestry. Vznikla z toho velka tanecni show, kde chlapci predvadeli sve breakdance kousky v africkem stylu. Byla to pro nas velka podivana, kterou clovek muze spatrit jen zde v Africe. Vsechny jsme se behem party shodly na tom, ze Joseph umi kluky dobre motivovat a bude pro nejen dobrym vzorem, ale i autoritou. Akci jsme ukoncili kolem desate hodiny vecerni spolecnou modlitbou a Raďa se s težkym srdcem a slzami v očích ještě loučila s chlapci,neboť opouští Mahango. Byl to pro nás a věříme, že i pro kluky, nezapomenutelný večer.