11.-16.8. Odpocinek u jezera Malawi (Tomas a Miska)

Pro nas oba se pobyt v Tanzanii chyli ke konci. Po trech tydnech prace v Mahangu jsme se v nedeli 11.8. vypravili i s ostatnimi, uzit si petidenni dovolenou u jezera Malawi. Presto, ze odpocinek potrebujeme uz jako sul, nebylo lehke se rozloucit s timto mistem a hlavne s prateli a se sirotky. Deti byly chvilku docela zarazene, ale kdyz pochopili, ze se holky a Michal jeste vrati zpet, mely opet radost. A tak se nam odjizdelo s lehcim pocitem a s nadeji, ze se zase setkame.

Jezero Malawi nebo take Nyasa patri k nejvetsim v Africe a nebyt sladke vody, pohled na nej pripomina spise more. Z vychodu je obklopeno pasem hor pojmenovanych po znamem cestovateli Livingstonovi. Jezero a hory kolem vytvareji uchvatnou podivanou, pri ktere relaxuje telo i mysl. Krasa prirody je potrzena navic moznosti nahlednout na bezny zivot mistnich obyvatel, ktere zivi prave jezero. Kazdy vecer vyrazeji na hladinu stovky mistnich kanoji vyrobenych z kmene stromu a promeni jezero v nocni oblohu plnou hvezd diky lucernam, na jejichz svetlo lakaji ryby a lovi je.

Neomezili jsme se vsak pouze na lenoseni na plazi, ale vyrazili jsme do hor. Nasim cilem byl vodopad v horskem masivu. Cesta byla pomerne narocna, protoze jsme museli nekolikrat brodit ricku, proti jejimuz proudu jsme v pralese postupovali. Temer pred cilem se dostal mimo obvyklou cestu Michal a vysplhal po skale do slepe ulicky, ze ktere vsak nevedla ani cesta zpet. Nakonec jsme vse zvladli a uzili si uzasnou podivanou.

O prekvapeni se nam postarali 4 nasi krajane, ktere jsme k nasemu velkemu prekvapeni potkali druhy vecer na plazi. Prekvapeni bylo o to vetsi, ze jeden z nich zna Mahango, protoze pred nekolika lety pomahal pri stavbe misijni stanice. Inu, svet je maly. Vecer jsme stravili spolecne v druznem rozhovoru, nad sklenici piva a mistni palenky, jmenem double punch. Nechybely vtipne historky, kterymi nas castovali 2 z krajanu, jez prileteli do Tanzanie poprve....o tom, ze pry se da Tanzanie procestovat za 10 000 Kc, zacali pochybovat uz v Dar es Salaamu, kde je mistni vylupkove natahovali navsem jak mohli, takze jen jeden den v Daru padlo 10 000 a musel se hledat bankomat ;-).
Dalsi den byl zasvecen plavbe po jezere v domorode lodce mistnich rybaru a naslednemu snorchlovani. Byla to nadherna podivana, jak z lodky smerem na Livingstovo pohori, ktere se tyci primo od brehu jezera a vytvari velmi prikre a nezvykle tvarovane masivy, tak pohled pod jezerni hladinu bral dech. Prestoze uz mnozi z nas videli krasu koralovych utesu, nebyl sladkovodni snorchlig zklamanim - videli jsme plno pestrobarevnych rybicek.

Co nas jeste ceka do zbytku dovolene? Pokud pujde vse podle nasich nejlepsich planu, meli bychom se dopravit zitra do Tukuyu a cestou se vypravit na kraterove jezero. Pokud vse pujde podle planu a budeme v kondici, chceme zdolat necinnou sopku Mount Rungwe, nejvyssi horu Southern Highlands.

8.8.2013 Nane nane (Zuzik, Gabca)

Ctvrtek - Nane Nane 8.8. 2013 (Zuzik, Gabca)
Dnesni den byl pro mistni lidi vyjimecny, protoze se slavilo Nane Nane, coz je slavnost farmaru. Dalo by se rict, ze je to neco, jako u nas dozinky. Typicke pro tento den je, ze se vetsina lidi oblece do svych svatecnich satu. Deti maji volno, protoze skoly i skolky jsou zavreny.

My jsme se drzeli zasady nejprve prace, potom zabava. Dopoledne jsme stravili v sirotcinci. Tom konecne otevrel zahadne zamceny pokoj, a tak jsme si mohly nalinkovat dalsi plochu pro malovani. Miska s Tomem resili policky na obleceni v jednotlivych pokojich.
Po obede jsme sly natirat onen pokoj na kremovo. Behem malovani nas prisly navstivit deti z vesnice v cele s Halimou.

Mezitim Radka s klukama probirala anglictinu pomoci obrazkovych knizek. Michal s Chrisem se vratili z Mbeya spolecne s panem, ktery pak bude stavet pec v sirotcinci. A jelikoz maji kluci hlavy derave a zapomneli koupit, co meli, musela Miska s Tomem zajet koupit do Mswiswi veci na oslavu Nane nane. Vratili se se sambusou a bednou pepsi a mirind. Spolecne jsme sli za sirotkama do pokoje, kde jsme meli pro ne pripravene prekvapeni. Pustilli jsme jim animovany film na tabletu - Ovecka Shon a k tomu jsme jim rozdali sodu podle jejich chute a sambusu a zacali jsme hodovat. Spolecne jsme si uzivali jejich spokojenych a vysmatych tvari. Den jsme zakoncili veceri pri svickach, protoze je stale nekde problem se solarnim panelem. Aspon si nikdo nevsimnul, kolik chipsu padalo do nasich taliru.

7.8.2013 Novi sirotci na stanici (Miska)

Puvodne jsme chteli pockat tyden s prijetim novych sirotku, protoze vsechny pokoje na stanici jsou plne, dokonce Michal s Chrisem museji prespavat v pokoji Abu a Ayubu. Jenze sestra rikala, ze toto problem neni, daji se prece matrace na zem a muze tu spat deti habadej. A tak se pro sirotky jelo uz ve stredu a ne az v pondeli.
Jeste pred odjezdem pro ne se muselo vyresit neco ohledne nabytku pro jidelnu a kuchyn. Odpoledne jede Michal a Chris do Mbeya objednat nabytek a hlavne se poohlidnout po inspiraci k vyrobe kamen na vareni pro cca 80 sirotku. Neni to zadna legrace, malokdo takove veci tady umi a koupit tu takovy hotovy produkt je nemozne. A take bylo temer nemozne sjednotit evropske a africke predstavy o servirovacim stolu....my, Evropane mame tendenci vse do detailu promyslet a jsme zvykli tak cinit, abychom nasli nejlepsi a nejefektivnejsi reseni. Africane toto neznaji, vychazeji jen z predpokladu, ze uz se neco jakztakz osvedcilo. Jeste ze se nam podarilo prosadit, aby servirovaci stul byl nizsi nez bezny....prece nebude kucharka nabirat porce, z hrnce pro 80 lidi, ze zebriku:-).
Pred obedem prijel Tom a Chris jiz s Fredem Siyawezim a Manenem. Oba chlapci byli prekvapive upraveni a v cistem svatecenejsim obleceni.
Me evropske predstavy o tom, jak to muselo byt pro deti bolestive opustit sve dosavadni opatrovniky, se nastesti ukazaly byt naprosto liche. Manenovy prababicky pry nakonec Manenena pustit nechtely - rozmyslely se, ale ne pro stesk, ale pro levnou pracovni silu. Kdyz VEO pohrozil privolanim policie - detska prace je v Tanzanii zakazana -svolily k odjezdu. Maneno jim podal ruku, ale naskocil rychle do auta a uz se ani neohledl. Fred si to take nerozmyslel, ani jeho dedecek. Jen dekoval. Dedeckovi, ktery se stara o postizeneho chlapce, na ktereho nemohu prestat myslet, jsme slibili take pomoc.
Kluci se dnes adaptovali rychle, jejich stastne pohledy sirili pocity stesti dal. Kez by takovych veselych tvari rychle pribyvalo. Fred se jeste ani nestihl se vsemi nami poradne seznamit a uz prosil Chrise a me at ho naucime anglicky taky tak dobre, jak umi Chris.

Ja a Tom jsme jeste odpoledne jeli koupit do Mswiswi kredit na internet a odeslat blog, eedli jsme si do restaurace, popijeli pivko, koupili si arasidy od klucika, ktery mohl byt tak stary jak muj bracha, poctive a trochu nervozne nam balil paklik arasidu. Za nedlouho prochazel kolem jiny hoch s arasidy, mel tak hedikepovany zjev, ze mi ho bylo lito. KDYZ JSME SI OD NECH CHTELI koupit arasidy za 1000 tzs =12 Kc, tak nevericne mrkal a znova se ptal jestli skutecne za tolik.

Holky odpoledne malovaly dalsi mistnosti v sirotcinci. Vecer jsme nachystali misto na spani pro nase nove kluky, samozrejme nechtelo upevneni site, ktrou jsme jiz za svetla celovek radne vyspravili, protoze byla derava skrz na skrz.

6.8.2013 Kohout, aneb co z nej lze snist (Tomas)

Rano nam zavolal starosta z blizke vesnice Azimio, ze se mame stavit, protoze ma pro nas seznam sirotku ve vesnici, o ktery jsme zadali. Vyrazili jsme tam tedy autem sami s Chrisem s tim, ze ostatni si pripravovali pro zakladni skolu v Mahangu prednasku s nazornou ukazkou prvni pomoci pri zraneni. Jakaya je statni stredni skola ve Mswiswi, ktera je pro potreby stredoskolskeho vzdelani nasich sirotku nejprihodnejsi ze dvou duvodu, predevsim je nejblize (cca 4 km) a z okolnich skol je nejkvalitnejsi. Pan reditel nas privital ve sve kancelari a kdyz jsme rozhovor zacali tim, ze nabizime zapojeni teto skoly do projektu skola skole s dalsi podporou, meli jsme dalsi dvere otevrene. Nase sirotky radi prijmou, musime jen vybavit potrebne formality... s tim by snad nemusel byt problem...ale to jsem si o vykopani pripojky vody myslel taky.
Kdyz jsme dorazili do Azimia, starosta nam slavnostne predal seznam sirotku. Seznam predpoklada vice polozek, ten nas cital jednoho. Jde o klucinu, ktery, jak jsme zjistili, bydli s dedou, nekolika strycy a tetami, chodi do skoly, je spokojeny a ma se dobre. Nechali jsme na sebe kontakt, pro pripad, ze by se neco zasadniho zmenilo.
V poledne jsme vyrazili na zakladni skolu do Mahanga, ktera uz do projektu skola skole zarazena je. Privital nas divoky dav deti, ktery se vrhl k autu. Ve skole nas uz cekali, protoze sestra Epifanie, ktera zde uci, vse zorganizovala. Do skoly jsme privezli darky a vyhlasili jsme soutez, ktera se bude kazdy rok opakovat, totiz ze prvni tri nejlepsi ze vsech predmetu v kazde tride dostanou od nas nejakou pozornost v podobe sponzorskeho darku. Decka byly nadsene a po vyhlaseni vysledku se jim ani nechtelo domu na obed, tim spise ze pro posledni tridu sedmaku, jsme meli pripravenou nazornou ukazku prvni pomoci. Presunuli jsme se tedy do jejich tridy a holky sehraly scenku zachrany motocyklisty, ktery se naboural, je v bezvedomi a krvaci. U nas v cesku bychom byli asi tercem smichu, tady byly decka celou dobu jak prikovane a kdyz jsme skoncili, se zaujetim se ptaly na spoustu veci. Co ma urcite smysl je dobrovolnictvi v podobe vyuky na zakladnich a strednich skolach. Zaujatymi posluchaci nejsou jen deti, ale i samotni ucitele. Nakonec nam reditel precetl dekovny dopis za realizaci projektu skola skole a jako vyraz diku nam predal ziveho kohouta se slovy "vegetable for you". Nepochybne tim mel na mysli, ze tady vzhledem k obavam o kvalitu masa rikame, ze maso moc nejime :-). Pri odjezdu jsme jeste nahledli na rozestavenou materskou skolku.

Tim jsme ale v Mahangu neskoncili, protoze se mistni ouradi konecne rozhoupali a maji pro nas seznam sirotku. Postupne jsme navstivili tri. V pripade prvniho jsme se seznamili s jeho tetou, ktera ma 5 deti, ale vztahy jsou velmi dobre a vypada to, jakoby sirotek byl jednim z nich. Druhy a treti pripad je o poznani slozitejsi. Jde o dva sourozence, kteri ziji s babickou. Zatimco Chance, ciperny klucina, chodi do skoly a zajima se o kde co, jeho sestra Assante je pravy opak, do skoly prestala chodit a vypada to spise, ze se zajima vice o chlapy. Babicka nemluvi swahilsky, takze nastava vtipna situace, VEO nam preklada z mistniho jazyka do swahilstiny, Chris ze swahilstiny do anglictiny a my si to probirame v cestine. Dohodli jsme se nakonec na tom, ze Chance budeme podporovat zatim materilni podporou v podobe uniformy a skolnich potreb, bydlet zustane u babicky.

Vecer nas na stole cekal upeceny kohout, ktereho jsme dostali ve skole. No moc se nam do neho nechtelo, tak jsme alespon zdvorile kousli a zbytek odnesli klukum, kteri ho prijali s jasotem. Zrejme se stejnym, s jakym prijali na talir uvareny nebo upeceny parat, ktery prave okusavali...

5.8.2013 - Predani daru od klubu 75

Dekujeme klubu 75 za kremy a anglicke knizky a studijni materialy pro albinoticke deti. Dnes tuto podporu predal Chris v Mbeya asociaci albinu. Byli neuveritelne stasti, bylo to tak neobvykle, ze byli pritomni i novinari. Jeden takovy krem s faktorem 30, 50 stoji 60 000 TZS - coz je asi 720 Kc. Pri predstave, ze normalni african zamestnan treba jako kuchar vydela 30 000 mesicne, je to opravdicka suma penez.

4.8. - Den svatecni (Michal)

Konecne jsem se pripojil ke skupine. Ma cesta probehla, tak jak mela, az na nekolik mensich zadrhelu. Nejvice mne vsak tizily batohy, protoze mely kolem 60 kg, ve kterych bylo krome nekolika mych veci, hlavne veci potrebne pro centrum sirotku a lidem kolem. Ale nejak se mi to podarilo dosmycit az do Mahanga.

Nedele je i dnem kdy clovek ma myslet na svou duchovni stranku, coz jsme chteli udelat i my, coz bylo spojene s navstevou kostela v Igurusi. Cesta je to celkem daleka a trva aspon 30 minut Chrisovym terenim autem. Meli jsem vyjizdet o pul osme, ale vyjizdime v celkovem poctu dvanacti kusu - vcetne deti - az za 10 min 8 hod. Je jasne ze kostel nestihneme na cas. Chris jeste kousek pred kostelem zajede na benziku, ze pry nemame benzin. Kdyz vsak prichazime ke kostelu,tak lide teprve prichazeji a zacatek mse ma neprekvapive zpozdeni 30 min. Takze prichazime na cas. Uz jsme zvykli na africkou msi. Co nas vsak sokovalo bylo triminutove kazani farare oproti bezne hodine az hodine a pul, coz nas velice potesilo.
Po msi jsme sli s deckama na obed kde vsichni dostali po roce Pepsi Colu a hranolky zalite vajickem. Po dobrem jidle jsme se vydali na blizky kopec, ktery jsme chteli zdolat a na hore se kochat pohledem. Jako nejlepe fyzicky vybaveny - asi se chtel ukazat pred holkama - splhal Chris, kdyz v jednu chvili se otocil a mavajice rukama upaloval dolu. Za nim lezouci Zuzka a Gabca se nasledne taky obratily a zacaly mavat rukama kricice, ze utoci vcely. Vcely zacaly utocit na vsechyn krome Misky, ktera se stojickym klidem rikala co blbneme, ze nemame panikarit. Ja behem jejiho uklidnovani si zurive cpal prst do ucha cimz jsem chtel zabit vcelu ve svem sluchovodu,kde me v klidu bodala. Ostatni utikali busi do bezpeci.  Nekdo dostal zihadlo, nekdo ne, utok vcel jsme vsak prezili. Jenze bylo po vylete.

Nasi sirotci vsak navrhli dalsi vrchol, kde by vsak nemely byt vcely. Tak jsem urazili kus cesty a tentokrat to byl vrchol vyssi, za to vsak bez vcel. Na vrholku jsme si zdrimli na kamenech a vydali se dolu. Mali kluci uz motali nohama, ale sestup dobojovali. Chris nas nasledne odvezl domu, slunce za chvili zacalo zapadat a vsichni jsme se zacali chystat na veceri, ke kyblikove sprse a naslednemu odpocinku, aby jsme byli pripraveni v plne sile na dalsi den.

Vsechy Vas zdravim z Afriky

3.8.2013 Za sirotky az do buse (Miska)

V sobotu jsme klasicky pokracovali v hledani sirotku z nejblizsich okolnich vesnic. Tentokrat se k nasi obvykle sestave(Tom, Misa, Chris, sestra Edita), pridal jeste Michal. Domluveni jsme byli v Simike, ale s VEO jsme se vydali az daleko za nej, az tam,kde ziji Sukumove, kteri mnohdy nerozumi ani svahilsky. Chvilemi si clovek spis pripadal jako na vyjizdce po safari, ale to jen do chvile, nez se setkal s bidou obycejnych lidskych osudu. Navstivili jsme sirotky Sukumu, ale o nektere bylo pomerne dobre postarano, zili u svych pribuznych, meli zazemi a dostavali jidlo, chodili do skoly.

Napriklad dva sourozenci, bratr a sestra. Staral se o nej dedecek, sice uz to nebyl zadny mladik, ale presto ma dve zeny,10 deti, jeho rodice stale zivi. Celkem pocetna sukumska rodina, ale jejich pomery nevypadaji nejhur. Prostredi nuzne, velmi nuzne, ale meli statecek, chovali kravy, kozy, drubez, meli sypky. Nabizeli jsme, ze sirotkum zaplatime skolne, jenze vzhledem k tomu, ze absolval zakladni skolu s tak spatnymi vysledky, nemuze jit na statni stredni; a soukromou mu nema cenu platit. Jeho opatrovnici rikali,ze nema cenu ho zpet poslat na zakladni,protoze je v uceni nedisciplinovany.

O dalsiho se staral bratr, sam sice mel velkou rodinu, ale posilal sveho bratra na stredni skolu.V Africe je strejda nebo bratr neco jako otec. Navic tito kluci uz byli starsi (cca17let), s jakztak stabilnim zazemim se uz dokazi o sebe postrat sami.
Posledni pripad dneska byl jasny stejne jako u Manena - presun do sirotcince, co nejdriv to bude mozne. Asi 10 lety klucik Fred, bez rodicu je od sveho jednoho roku. Nejprve byl u sve tety, ale ta zemrela pred dvemi lety. Ted zije s dedeckem. Ale dedecek ho nezivi, nema pole, je velmi, velmi stary - jak moc, nevi ani on sam. Jsou odkazani na pomoc sousedu,co jim kdo da, tim se zivi. Klucik byl komunikativni a jako jeden z mala dokazal odpovedet na otazku, co ma rad. Africke deti vetsinou na to neodpovidaji, proste nevi.On rekl, ze ma rad jidlo.Bohuzel se mu vsichni pozorujici smali,ale nam se moc libilo, ze se to nebal rict.

Navstivili jsme misto, kde zije.Vedle domu sedelo na slunci postizene dite; skroucene melo ruce i nohy, tukalo necim o zem. Od pul tela dolu bylo nahe, melo jen tricko, ktere nebylo nikdy prane, velmi silne zapachalo po fekaliich. Stahlo veskerou nasi pozornost od Freda, sestra Editha s nim zacala mluvit, ale on umel jenom jedno jedine slovo: Baba, tzn. tata. Kdyz jsme po chvili zjistili, ze ho rodice opustili (otec je v Mbeya a matka ho nechala u stareho dedecka, hned pote,co ho odkojila a odstehovala se), nahrnuly se mi slzy do oci. Nemohla jsem prestat na nej myslet, slzy se mi kutalely z tvare, kdyz jsem si vzpomela jak vola tati. Jeho tati spis patri dedeckovi, u ktereho preziva. Jak takovemu diteti pomoci, existuji zde ustavy? Na jake urovni vsak takovy ustav muze byt? Bude mu tam lepe nez ve vesnici, kde je na sousedy zvykly a oni na nej (zivi ho)? Ty otazky v nas stale zustavaji a hledame na ne odpoved.

Odpoledne jsme meli namireno do Mahanga, jenze uz jim to trva tri dny a nemohou ty sirotky dat dohromady. Po obede za nami prijel Asubisy Abraham, albin, ktery uz nekolik tydnu uhani Chrise abychom mu pomohli. Chce studovat, neni sice oboustranny sirotek,ale dovedel se o nas od sveho kamarada, kteremu take pomahame. Je to ambiciozni mladik, chce byt politikem, kdyz ne tak minimalne nejakym starostou nebo regionalnim zastupce, jenze propadl u zaverecnych zkousek. Chteli jsme po nem aby premyslel trochu mene abiciozneji, kdyz nema dobre vysledky, tak nam rekl, ze by chtel byt ucitelem. Mluvil solidne anglicky, coz u 20letych kluku neni obvykle. Se svym vzhledem ma zivot v cerne Africe pomerne tezky - i nasi sirotci, kteri dobre vi, ze je to albin, podvedome reagovali tak, ze zacali na nej mluvit anglicky:-). Nase pomoc jemu bude spocivat v tom, ze se pokusime sehnat sponzora,ktery mu zaplati pul rocni kurz s moznosti opakovani zaverecnych zkousek, coz celkove prijde cca na 6000 Kc. A podle toho, jak pak jeho druha sance dopadne,muze se uvazovat o dalsim studiu.

Tak to je pro dnesek vse, kazdy den se neco deje, co prinasi nekonecne podnety k hlubokemu premysleni nad osobnim zivotem, nad tim, co vse mame a co si treba ani neuvedomujeme.