Na nas ctvrtecni den
jsme mely vymysleny plan. Po domluve se sestrou Epi, jsme klukum oznamily nas
zamer, vyrazit s nimi na pesi vylet do Mswiswi (cca 7 km). Jelikoz se situace
uz v odpolednich hodinach predchoziho dne zmenila tim, ze nova kucharka vzala roha,
musely jsme svuj plan prehodnotit. Avsak ...
Ctvrtecniho rana pred
sedmou hodinou jsme se vydaly za klukama do sirotcince. V domneni, ze klukum
pomuzeme pripravit snidani, nas cekalo mile prekvapeni. Ohen uz davno plapolal
a sladke brambory se uz pripravovaly a caj byl uvareny. Pripadaly jsme si
divne. Pri predstave, ze jsme my chtely pomoci klukum, i kdyz jsme pomalu
nevedely jak, a pak je videly pri praci, tak jsme zjistily, ze se mame my co
ucit od nich. Ve svych letech umi tolik cinnosti, ktere je naucil zivot. Odmala
se musi starat sami o sebe, a pak v kolektivu musi tahnout za jeden provaz.
Byla to zvlastni podivana a zkusenost, kterou by mely zazit vsechny rozmazlene
deti u nas.
Pote jsme odesli a
zpet se vratily po snidani, abychom si s nimi zahraly nejake hry. Hned u brany
nas ale zarazilo, ze James s Jacobo a Leou jsou pekne obleceni a pripraveni na
vylet. I prestoze jsme jim rekly, ze dnes se nikam nejde, nedali se odradit.
Kdyz jsme spolecne dosli do sirotcince, a videli jak vsechny deti jsou
nachystane, namydlene, pekne vyoblikane a natesene na vylet, nemohly jsme
zareagovat jinak nez slovy: Ok, let´s go to trip. Takovou obrovskou radost,
krik a stastny vyraz v ocich jsme nezazily. I presto, ze plan byl jiny, oni to
vyresili za nas. My jsme si delali starosti, jak budeme varit, kdyz nemaji
kucharku, ale oni to neresi, protoze chteli na slibeny vylet. A my se rozhodly,
ze ANO sliby se maji plnit.
Rychle jsme se
oblekly, sebraly vsechny penize, co jsme dohromady mely, a vyrazili v
patnacticlennem osazenstvu. Cesta trvala asi hodinu a patnact minut, pri ktere
jsme si ruzne stridali kluky v drzeni za ruku, pobihali a srandovali. Kdyz jsme
dosli do Mswiswi, prvni zastavka byla u muslima na sodu. Kazdy si vybral, co ma
rad. Behem toho Zuzi a Gabi dosly koupit kobzole a mandazi a zavolaly Chrisovi,
aby podal echo nasemu znamemu mistru Ncho z Ciny, ktery bydli ve Mswiswi, zda
by nechtel chlapcum ukazat par dalsich kousku Kung fu pandy. Kdyz jsme uz z
dalky slysely skytani motoru a videli priblizujici se poskakujici auto, vedely
jsme, ze nas kamarad Monkey (mistr Ncho) nezklamal. Pro chlapce to bylo
prekvapeni, ktere se znasobilo pozvanim do blizke restaurace, kde jsme se
vsichni mohli pohodlne usadit a objednat si chipsy na mayai a sody. Usmevy na
tvari nam zustaly do doby, než jsme zjistily, ze platime my, jelikoz Ncho se po
zhotoveni nekolika fotografii, pokecu a se slovy tak príště se mužeme potkat
třeba v jine zemi, naskočil do své káry a zmizel v prachu cesty.
Radost z dnešniho dne
byla dovršena naší společnou cestou zpět do Mahanga, kdy jsme akčne stoply maly
traktorek, aby nas odvezl. Nejprve nam ridic nabidl, ze nas sveze pouze kousek
cesty, nebot jede jinym smerem. To byla jizda, sedělo nas tam dohromady
dvaadvacet. Spolecnym zpevem, hvizdanim a pokrikovanim, jsme ho ale vyburcovali
k tomu, ze nas odvezl az domu do Mahanga. Vsechny spíčky a svaly se nam cestou
pekně naklepaly. Možná my holky jsme z toho měly větší zážitek než kluci,
presto jsme videli spokojenost v jejich ocich a stastne usmevy. Pro nás to byla
radost je takhle vidět, ale i výhra, že jsme nemuseli jit zpět pěšky, nebot zde
zacina obdobi velikých veder.
No comments:
Post a Comment