Konecne jsem se pripojil ke skupine. Ma cesta probehla, tak jak mela, az na nekolik mensich zadrhelu. Nejvice mne vsak tizily batohy, protoze mely kolem 60 kg, ve kterych bylo krome nekolika mych veci, hlavne veci potrebne pro centrum sirotku a lidem kolem. Ale nejak se mi to podarilo dosmycit az do Mahanga.
Nedele je i dnem kdy clovek ma myslet na svou duchovni stranku, coz jsme chteli udelat i my, coz bylo spojene s navstevou kostela v Igurusi. Cesta je to celkem daleka a trva aspon 30 minut Chrisovym terenim autem. Meli jsem vyjizdet o pul osme, ale vyjizdime v celkovem poctu dvanacti kusu - vcetne deti - az za 10 min 8 hod. Je jasne ze kostel nestihneme na cas. Chris jeste kousek pred kostelem zajede na benziku, ze pry nemame benzin. Kdyz vsak prichazime ke kostelu,tak lide teprve prichazeji a zacatek mse ma neprekvapive zpozdeni 30 min. Takze prichazime na cas. Uz jsme zvykli na africkou msi. Co nas vsak sokovalo bylo triminutove kazani farare oproti bezne hodine az hodine a pul, coz nas velice potesilo.
Po msi jsme sli s deckama na obed kde vsichni dostali po roce Pepsi Colu a hranolky zalite vajickem. Po dobrem jidle jsme se vydali na blizky kopec, ktery jsme chteli zdolat a na hore se kochat pohledem. Jako nejlepe fyzicky vybaveny - asi se chtel ukazat pred holkama - splhal Chris, kdyz v jednu chvili se otocil a mavajice rukama upaloval dolu. Za nim lezouci Zuzka a Gabca se nasledne taky obratily a zacaly mavat rukama kricice, ze utoci vcely. Vcely zacaly utocit na vsechyn krome Misky, ktera se stojickym klidem rikala co blbneme, ze nemame panikarit. Ja behem jejiho uklidnovani si zurive cpal prst do ucha cimz jsem chtel zabit vcelu ve svem sluchovodu,kde me v klidu bodala. Ostatni utikali busi do bezpeci. Nekdo dostal zihadlo, nekdo ne, utok vcel jsme vsak prezili. Jenze bylo po vylete.
Nasi sirotci vsak navrhli dalsi vrchol, kde by vsak nemely byt vcely. Tak jsem urazili kus cesty a tentokrat to byl vrchol vyssi, za to vsak bez vcel. Na vrholku jsme si zdrimli na kamenech a vydali se dolu. Mali kluci uz motali nohama, ale sestup dobojovali. Chris nas nasledne odvezl domu, slunce za chvili zacalo zapadat a vsichni jsme se zacali chystat na veceri, ke kyblikove sprse a naslednemu odpocinku, aby jsme byli pripraveni v plne sile na dalsi den.
Vsechy Vas zdravim z Afriky
Nedele je i dnem kdy clovek ma myslet na svou duchovni stranku, coz jsme chteli udelat i my, coz bylo spojene s navstevou kostela v Igurusi. Cesta je to celkem daleka a trva aspon 30 minut Chrisovym terenim autem. Meli jsem vyjizdet o pul osme, ale vyjizdime v celkovem poctu dvanacti kusu - vcetne deti - az za 10 min 8 hod. Je jasne ze kostel nestihneme na cas. Chris jeste kousek pred kostelem zajede na benziku, ze pry nemame benzin. Kdyz vsak prichazime ke kostelu,tak lide teprve prichazeji a zacatek mse ma neprekvapive zpozdeni 30 min. Takze prichazime na cas. Uz jsme zvykli na africkou msi. Co nas vsak sokovalo bylo triminutove kazani farare oproti bezne hodine az hodine a pul, coz nas velice potesilo.
Po msi jsme sli s deckama na obed kde vsichni dostali po roce Pepsi Colu a hranolky zalite vajickem. Po dobrem jidle jsme se vydali na blizky kopec, ktery jsme chteli zdolat a na hore se kochat pohledem. Jako nejlepe fyzicky vybaveny - asi se chtel ukazat pred holkama - splhal Chris, kdyz v jednu chvili se otocil a mavajice rukama upaloval dolu. Za nim lezouci Zuzka a Gabca se nasledne taky obratily a zacaly mavat rukama kricice, ze utoci vcely. Vcely zacaly utocit na vsechyn krome Misky, ktera se stojickym klidem rikala co blbneme, ze nemame panikarit. Ja behem jejiho uklidnovani si zurive cpal prst do ucha cimz jsem chtel zabit vcelu ve svem sluchovodu,kde me v klidu bodala. Ostatni utikali busi do bezpeci. Nekdo dostal zihadlo, nekdo ne, utok vcel jsme vsak prezili. Jenze bylo po vylete.
Vsechy Vas zdravim z Afriky
No comments:
Post a Comment